Významní rodáci

Karel Martinec

Je autorem strojopisu o 345 stránkách s názvem Na pomezí českého světa k Prusku. K názvu použil Karel Martinec citaci z pohlednice, kterou adresoval jeho dědovi Josefu Martincovi básník Josef Václav Sládek. To je lehce doložitelné. Mnohem těžší je uvést, jak lze charakterizovat dílo Karla Martince, které jej zařadilo mezi významné osobnosti – rodáky z Malé Čermné. Nejde o literaturu faktu, ani o beletrii a nejde také o kroniku Martincova rodu, jak je toto dílo také nazýváno. Jedná se o podrobné a pečlivé vlastivědné zpracování minulosti obce Malá Čermná, založené především na rodinných vzpomínkách a dokumentech. Autor rovněž využil vzpomínek některých dalších maločermenských osobností, které jmenuje ve svém životopise. Pro ověření, případně získání historických faktů také studoval dostupnou literaturu a dochované archivní dokumenty.

Originál strojopisu Na pomezí českého světa k Prusku je v držení rodiny Karla Martince. Kopie byla předána v polovině 90. let minulého století do depozita ve Státním okresním archivu v Náchodě. Při této příležitosti byl Karel Martinec požádán, aby napsal pár řádek o sobě, což učinil v prosinci 1993 textem pod názvem „Karel Martinec – pohled na vlastní život“. Ten zní:

„Narodil jsem se v Malé Čermné okres Náchod v chalupě č. 45 na první jarní den 21. března roku 1917. Bylo to v druhé polovině první světové války, kdy začínala být veliká nouze o živobytí. Otec byl druhým rokem na vojně a sloužil někde v okolí Plzně. Starost o rodinu a domácnost tedy ležela na mé matce, která musela pracovat v textilce v pruském Gelnově. Přímo o mne se starala moje dvanáctiletá sestra Marie a čtrnáctiletý bratr Antonín. Moje setkání s tímto světem nebylo tedy nijak zvlášť honosné. Nutno ale doznat, že na straně druhé se mi dostalo mnohem více péče a lásky. Už od nejútlejšího věku jsem tak poznával, že vzájemná láska v naší rodině stávala vždy na prvním místě a jejím strážcem a učitelem byl můj otec, který poctivě opatroval toto dědictví převzaté od svých rodičů.

Do vzpomínek mého mládí se zapsalo několik zdejších postav, které ve mně probudily vážnost a lásku k rodné vsi i k celému zdejšímu kraji a jeho historii. Na prvním místě musím jmenovat svého kmotra Stanislava Jiráska, jehož chalupa sousedila s naší a já v ní býval jako doma. Před válkou účastnil se, jako téměř všechna čermenská mládež, na činnosti Národní jednoty severočeské, kde hlavně hrával divadlo. U něho jsem se naučil mnoho vlasteneckých básní a taky nejednu písničku národní, i znárodnělou. Tak jsem vlastně paběrkoval na životě mládeže na přelomu století v Malé Čermné. Do světa pohádek a poudaček, na které je náš kraj tak bohatý, mne zasvěcoval můj děda Antonín Hurdálek. Také nesmím zapomenout na svého prvního učitele z obecné školy Hynka Čejchana. K němu jsem chodil do školy první dva roky, pak nás učila paní učitelka Tyburcová. Bylo tu ještě několik osob, které jsou nezapomenutelně spojeny se vzpomínkami na rodnou ves. Na tomto místě však musím zdůraznit, že přece jen stálým a hlavním zdrojem mé lásky k mé rodné vsi a celému našemu kraji byl můj nezapomenutelný otec František.

V jedenácti letech jsem se připojil ke školákům, kteří ze vsi chodili do měšťanské školy ve Velkém Poříčí. Chodili jsme hodinu cesty denně, tam a zpátky, za každého počasí. Můj otec byl na mou školní docházku velice přísný a špatné počasí nemohlo být omluvou pro vynechání školního vyučování. Byl zřejmě na mě stejně přísný, jako dříve jeho otec na něho. Byla to asi u nás v rodě přísně dodržovaná tradice. Ověřil jsem si tak na vlastní kůži těžkosti čermenských dětí, když ještě neměly vlastní obecní školu.

Po skončení povinné školní docházky jsem šel studovat na gymnázium v Hradci Králové a později do Prahy na Jiráskovo gymnázium, kde jsem počátkem okupace maturoval. Po maturitě jsem krátce studoval theologii. V té době jsem onemocněl tuberkulózou a konec války jsem promarodil. Po válce, když se můj zdravotní stav poněkud vylepšil, jsem se zapsal na Karlově univerzitě na filozofickou fakultu. Slabé zdraví, finanční potíže, a nakonec i změna poměrů na univerzitě po roce 1948 mne donutily zanechat studia. Pracoval jsem v Praze v nakladatelství ELK, později Československý spisovatel, až do odchodu do důchodu v r. 1981. Po celou tuto dobu jsem se staral o čtyřčlennou rodinu, jako mnoho jiných v té době. Jak se pomalu přibližovalo stáří, vracely se stále častěji mé myšlenky k rodné vsi a její historii…“

O svém otci a o okolnostech vzniku knihy Na pomezí českého světa k Prusku nám napsal pan Michael Martinec toto:

„Původně měl otec v úmyslu popsat rodinný život a mravy v Malé Čermné za jeho mládí v podobě dopisů, jakýchsi kapitolek zabývajících se jednotlivými aspekty tématu. Nechtěl to psát pro veřejnost, nýbrž jen pro nás, pro syny a vnoučata. První z těchto dopisů jsem dostal někdy v polovině osmdesátých let. Zřejmě se mu ta práce rozrostla pod rukama. Také si uvědomil, že by jeho sdělení a údaje mohly být zajímavé i pro větší okruh lidí a že by měly být zachyceny, než zaniknou. Začal sbírat informace, nejdříve ústní, pak také knižní. Z jeho poznámek vychází najevo, že později začal metodicky používat i archivy (také náchodský) a knihovny (městskou a univerzitní v Praze). Myslím, že na vývoj koncepce „Kroniky“ měla vliv také práce na kronice čermenského hasičského sboru, na které otec nějakou dobu pracoval. Podle data v závěru rukopisu skončil otec s prací na knize v roce 1990. Vím ale, že ještě v polovině devadesátých let navštěvoval univerzitní knihovnu, aby si ověřil některé souvislosti a pracoval na změnách a korekturách textu knihy“.

Karel Martinec zemřel v Praze dne 3. listopadu 1999. I když dlouhodobě zápasil se zdravotními problémy, do poslední chvíle si vyměňoval pozoruhodné dopisy s panem Zdeňkem Bartlem. Z nich kromě jiného vyplývá, že se ze strany Státního oblastního archivu v Náchodě uvažuje o oficiálním vydání knihy, což podle potvrzení paní ředitelky Baštecké stále trvá. Tou samou myšlenkou se zabývají i synové Karla Martince. Do doby, než zajímavé a poutavé dílo Karla Martince spatří světlo světa, je možné jej vidět buď v okresním archivu v Náchodě a nebo při slavnostních příležitostech konaných sdružením Pumpa.